Lekce 1

Programovací jazyk PASCAL je strukturovaný. To s sebou přináší spoustu pravidel. Jedno z nich také určuje pořadí jednotlivých částí programů. Pro lepší pochopení dalšího výkladu je nezbytné, abyste se seznámili se strukturou jednotlivých částí, které mohou programy obsahovat. Jsou to program , jednotka , procedura a funkce. V první lekci si probereme strukturu programu.

Program

Jednotlivé součásti programu:

• jméno programu
• použité jednotky (unit)
• konstanty
• definice datových typů
• proměnné
• procedury a funkce
• hlavní program

Některé jednodušší programy nemusí obsahovat všechny uvedené části. Na zkráceném příkladu si jednotlivé části popíšeme.

  program Jmeno_programu;

  uses Jednotka1,Jednotka2;

  const Jmeno_konstanty = hodnota;

  type datovy_typ_x = ...;

  var Jmeno_promenne1,Jmeno_promenne2:datovy_typ;

  procedure ...;

  function ...;

  begin
    {hlavní program}
  end.

program Klíčové slovo názvu programu, nepovinné.

uses Klíčové slovo seznamu použitých jednotek (unit).

const Klíčové slovo k deklaraci konstant hlavního programu.

type Klíčové slovo definice nových datových typů.

var Klíčové slovo seznamu proměnných hlavního programu.

procedure Klíčové slovo k deklaraci procedury.

function Klíčové slovo k deklaraci funkce.

begin Klíčové slovo označující začátek bloku programového kódu. Za tímto slovem se středník vynechává.

end Klíčové slovo označující konec bloku programového kódu. Označuje-li konec hlavního programu následuje tečka.

{ } Do složených závorek se uzavírají poznámky. Ty ulehčí orientaci v programu a při překladu programu se ignorují

Části programu se skládají z příkazů (volání procedur a funkcí, přiřazení hodnoty, deklarace proměnných apod.).

Středník ";"

V Pascalu není středník součástí příkazu jako je tomu například v C, ale pouze příkazy odděluje. Když ale budeme psát středník za každým příkazem, tak se sice nedopouštíme chyby, ale v některých případech (jako před klíčovým slovem end) vlastně přidáváme prázdný příkaz navíc. Ovšem vynechání středníku mezi příkazy vede k chybě, která znemožní program přeložit.

Jména

Jako jména konstant, proměnných, procedur a funkcí lze použít jakékoliv jméno nebo zkratku. Maximální délka je 63 znaků. Jména však nesmí obsahovat mezeru, čárku, tečku, středník, dvojtečku a tyto další znaky:

+ - * / \ = < > [ ] ( ) ^ @ { } $ #

Uvedené znaky mají speciální význam. Dále se doporučuje ve jménech nepoužívat "česká" písmena (s háčky a čárkami). Pascal nerozlišuje velká a malá písmena, takže označení Prom_X a prom_x je identické. Použití velkých písmen však může zlepšit přehlednost programu.

Datové typy

Abychom mohli s daty (čísla, znaky, texty ...) pracovat umísťujeme je na nějaké místo do paměti paměti počítače. Různá data si žádají různou velikost prostoru v paměti i různý způsob zacházení. A právě k tomu v programovacích jazycích slouží datové typy - udávají jak se má s daty zacházet a kolik místa se jim má v paměti vyhradit.

V pascalu jsou definovány tyto základní datové typy:

Ordinální datové typy

Mezi orinální datové typy patří všechny celočíselné typy (integer, shortint, longint, word a byte) dále pak typ char a typ boolean.

Kromě těchto Turbo Pascalem předdefinovaných typů lze použít další uživatelem definované ordinální typy - výčtový typ a typ interval. Hodnoty ordinálního typu jsou uspořádanou množinou hodnot, z čehož plyne, že tyto typy mají výhodné vlastnosti jako:

• každá hodnota je sdružena s ordinalitou, což je jedinečná celočíselná hodnota, která vyjadřuje umístění prvku v množině;
• první hodnota každého ordinálního typu je 0 (kromě některých číselných typů) další hodnota ordinálního typu je 1 atd.;
• každá hodnota ordinálního typu má svého předchůdce, s výjimkou první, a svého následovníka, kromě poslední hodnoty;
• při práci s těmito datovými typy lze použít následující funkce:

Užití ozřejmním na příkladu:

Zdrojový kód
pred('B'); succ('B'); ord(pred('B')); ord('B'); ord(succ('B')); chr(pred(66)); chr(66); chr(succ(66));	A C 65 66 67 A B C

Deklarace konstant

Deklaraci konstant uvádí klíčové slovo const. Konstanty jsou prvky, které v průběhu provádění programu nemění svou hodnotu. Konstanty mohou být číselné, znakové, logické atd. Typ konstanty je dán typem definujícího výrazu, nebo přímou definicí typu viz. příklad:

  const
    a = 1;   {číselná konstanta}
    b = 'B'; {znaková konstanta}
    Q = 10/2*8.75;
    cislo:integer = 50;
    znak:char = 'Z';
     .
     .
     .

Deklarace proměných

Proměná je datový objekt, jehož hodnota se v průběhu programu může měnit. Deklaraci proměných uvádí klíčové slovo var. Do deklarace se pak zapíše seznam identifikátorů, které označují proměné, a jejich typ podle toho jakého druhu budou data, která bude proměná obsahovat. Nejčastěji budeme užívat standardní typy (viz výše), ale můžeme definovat i vlastní. Proměné stejného typu můžeme napsat za sebe oddělené čárkou.

  var
    a,b:integer;
    prumer:real;
    odpoved:boolean;
    retezec:string[20];     {řetězec 20 znaků}
       .
       .

Proměné se většinou snažíme nazvat krátce, ale výstižně. Při jejich menším počtu si můžeme dovolit pojmenovávat pouze jedním písmenem. V některých případech si proměné označené jediným písmenem zachovají i potřebný význam - např. fyzikální veličiny. Při větším počtu použitých proměných (cca >10) se ale takovému označení radějí vyhýbáme, neboť by vedlo ke špatné orientaci v programu.